Historie výletního zámečku Větruše

   Podle pověsti která se dochovala i v kronice Hájka z Libočan, stával nad soutokem řek Labe a Bíliny hrádek Větruše. Roku 826 jej prý k ochraně proti nepřátelům vystavěl rytíř Labohoř a na počest své manželky jej pojmenovatl Vitruš / Wittrusch.
Druhá pověšt z jeho kroniky však vypráví příběh mnohem dramatičtější.

e to příběh o zkáze hradu:

   V hrádku tou dobou přebýval zlý rytíř, který nevěděl co s volným časem, a tak vymýšlel samé nepravosti, jen aby sobě a své družině ukrátil nudu a zpříjemnil žití.
Tu vylil na drobné řemeslníky v podhradí vědro s vřící smůlou, onde zase jeho kůň povalil plot a vzápětí bylo slyšet kumpány, jak se smíchem berou řezníkovi maso na pečínku. Bát spravedlnosti se přitom vůbec nemuseli, neboť měšťané byli lidé mírumilovní, boje a jeho úskoků naznalí a navíc měla Větruše pevné hradby, které by v případě potřeby odoloaly i daleko silnějšímu soupeři, než byli ústečtí řemeslníci a jejich tovaryši.

   Je třeba přiznat, že uvnitř si to loupeživý rytíř uměl pěkně zařídít. Na zdech visely vydělané kančí kůže, rohy divokých koz, oštěpy z javorového dřeva a věkem zažloutlé sloní kly, památka na děda, jenž válčil v křižáckých válkách. Podél stěn stál krásně vyřezávaný nábytek, komody plné cínových konvic a českého křišťálu, v kuchyni vedle pohárů stříbrné a zlaté nádobí pro zvláštní příležitost, no krása.
   Na zemi potom všude ležely koberce a to ne ledajaké! Tkané až v Gruzii, zemi, kde se toto umění ovládá už po staletí. Úplně největší však byla místnost, kde měl rytíř zbraně. Na ně byl obvzvlášť pyšný. Tolik různých mečů, rapírů, bodáků, pík, oštěpů, luků a jiné zbroje neměli snad ani v Drážďanech a tam bylo pane panstvo!

   Na tom si hodně zakládal. Mít je všechny seřazené, nablýskané, vycíděné, naolejované, a pak se mezi nimi procházet, to bylo! Však se také služebnictvo, které o pánovu zbrojnici pečovalo, těšilo jeho mimořádné přízni.

   Co mu však nedalo spát, byl vrhací stroj, který kdysi viděl v tureckých válklách. Ten musel mít! S jeho pomocí by mohl poddané trápit ještě více, než jak to činil on a jeho družina dosud, a nemusel by přitom ani nos za hradby vystručit! Pěkně by mezi domky v podhradí vrhal vše, co by bylo po ruce, a vychutnával, co to dole dělá.

   Od myšlenky tenkrát nebylo daleko k činům, a tak si zanedlouho odněkud z Uher katapult přivezl. Čtyřmi páry koní, kterým se leskla srst potem, jak táhli, nechal stroj dopravit k srázu směrem k Labi a očima hledal, čím by mohl lžíci stroje naplnit a ozkoušet. Nic jiného než zvířecí mršinu však nenašel, poručil tedy obsluze naplnit stroj alespoň zbytkem nebohého tvora, který ležel v prachu u cesty. Pak poručil pálit a s gustem sledoval, jak zbytky těla zasahují hokynářky, které si podél rynku rozložily krámky se zbožím.

"Kéž by tě čert vzal!" lamentovaly ženské. A doma otom pánům měsťanům pořádně vyčinily za to, že nic nedělají a nechávají tak. Těm se ale zase do ničeho nechtělo, protože byli bojácní a na rytířovu dobře živenou gardu si sami netroufli.

   Tak uteklo pár let, než se rytířově ženě narodila dceruška. Sláva kolem toho byla veliká, na hrad se sjížděli gratulanti a hradní paní si usmyslela, že narození dcerky pořádně oslaví a ztiší nesváry, které kolem jejího pána neutichaly. Sezvala na Větruši všechny ženy z města i okolí, každé zvlášť dala napsat cedulku s pozváním a srdečným slovem je lákala na bál. Takové přípravy se však neutají, a tak když muži videli, jak měsťanky kupují nové šaty, krajky a jinou parádu, usmysleli si, že je teď právě vhodná doba na pomstu. Slezli se v hospodě, nechávali kolovat korbel s pivem a nejedna horká hlava přitom vymýšlela, jak by se to dalo navléci...

   Dny utíkaly a hodina slavnosti se blížila. Hrad se už začal plnit hosty, světla svítila, hudba hrála a měšťanky dole v podhradí se začaly oblékat. Jaké však bylo jejich překvapení, když je jejich muži zavřeli doma na petlici a šaty jim vzali! Sami se potom do těchto šatů převlékli, vzali cepy, hole a nebo to, co měli zrovna po ruce a utíkali na hrad.

   Stráž u brány je nechala projít, protože si myslela, že přicházejí měšťanky. Jak byl poslední muž uvnitř, všichni vytáhli zbraně, začali bít nic netušící posádku a neustali, dokud byl jedniný človět na Větruši živ. Po tom, koho chtěli rozzlobení měšťané nejvíce, jako by se ale zem slehla.

   Pátrali ve sklepení, prolézali chodby, dívali se v komnatách pod postele - nic. Pobíhali kolem a bzučeli jako zmatené včely, nikdo nevěděl, kde by se mohl rytíř skrývat. Protože se začalo připozdívat a všichni muselil druhý den od časného rána pracovat, pomalu se rozcházeli. Zůstalo už jen pár nejpomstychtivějších, kteří doufali, že rytíř čeká, až se všechno uklidní, aby mohl vylézt ze svého úkrytu, kde se celou tu dobu schovával.

   Jednoho z nich napadlo, že by bylo dobré ukrýt se za bránou tak, aby videli každého, kdo by se chtěl z Větruše dostat pryč. Vlezli si tedy do křoví, kterého bylo všude dost a číhali, co se bude dít. Nemuseli čekat dlouho - když se rozhostilo ticho, vystrašený rytíř vyskočil ze lžíce katapultu, kde se schovával, a upaloval pryč, jako by mu za patami hořelo. Nedalo jim moc práce rytíře přemoci - strachy se vůbec nebránil. Svázali ho, přivlekli na nádvoří až ke katapultu a bezmochého vymrštili přímo doprostřed řeky. Tak skončil pán, který trápil své poddané a dělal si z lidského utrpení kratochvili.

Zdroj: NECHANICKÁ D., HAVRÁNEK Z., NOVÁK M. - LABSKÁ KRÁLOVNA
( http://www.barretka-and-culïch.com/ostatni/labska/Stroj.htm )


novu objevení v 19.ém století

   Když jednoho dne nájemce střeleckého domu na Větruši Johann Thomas hledal pravem pro studnu, odkryl silné základové zdi hradu. ještě téhož roku (1839) předal magistrátu stavební plán na zkrášlení Soudného vrchu s krásnými výhledy do tří stran na labské údolí a prstenec okolních kopců. Tomas si přál, aby celý tento komplex sloužil obyvatelstvu k odpočinku a obveselení. Toto místo s malým hostincem a zamýšlenou stavbou výletní restaurace s tanečním parketem nazval na paměť císaře Ferdinanda ( zvaného "Dobrotivého" ) Ferdinandova výšina ( Ferdinandshöhe ).

   Na pozemku byla pole, většinu plochy zabíraly ovocné stromy, křoviny a zdi z kamenů. O čtyři roky pozděi, 11.července 1844, Johann Thomas ml. zažádal o soudní odhad ceny těchto pozemků. Komise je ocenila třemi sty zlatými. Záměrem Johanna Thomase ml. bylo vybudovat bludiště, promenádu, ve středu parku kuželník ze dřeva, pokrytý šindelem, se šesti stoly a dvanácti lavicemi, desetihranný stánek, zděnou kuchyň, nový sklep, klenutu předsíň, pokoje, taneční sál o délce 6 sáhů a 2 stop, šířce 6 sáhů a 3 stop, výšce 2 sáhů a 1 stopy" se střemi vstupními vchody a pódiem pro orchestr. Vlevo na labské straně měl stát šestihraný altán a mezi ním a kuchyní projekt uvažoval se stoly a židlemi pro hosty. I s dalším vybavením celková suma představovala 2206 zlatých.
   Do roka se Johann Thomas obrátil na magistrát s novou žádostí o povolení spravit na své náklady stávající cestu od posledního domu č. p. 324 až k restauraci tak, aby byla návštěvníkům schůdná za každého počasí. Žádost obsahovala též prosbu, aby tato cesta pak byla zapovězena držitelům koz, krav a průjezdu trakařů z Ostrovní ulice. Úřad s úpravou vjezdu cesty souhlasil a do dvou dnů tam připevnil ceduli s příslušným zákazem vjezdu pod pokutou dvou zlatých. V roce 1847 byla stavba arestaurace dokončena. Výšina na čtyři roky změnila vlastníka. Stal se jím Akciový spolek Ferdinandova výšina ( Actienverein Ferdinandshöhe ), jehož prezident chtěl v objektu zbudovat předsálí, což stavední komise schválila. V roce 1867 se místo opět vrátilo rodině Thomasů. Paul Charles Thomas tehdy zažádal o povolení k vykopání studny a postavení skleníku.

   Vpozdější době se myšlenkou získat objekt se všemi jprostory začali zabývat členové ústeckého turistického spolku Gebirgsverein Aussig. Nesledovali tím pouze vlastní ppotřeby spolku, ale šlo jim hlavně o prospěch veřejný, aby Větruše nadále mohla sloužit obyvatelstvu jako park, k dětským hrám i pro lidové slavnosti. Na spolkové mimořádné valné hromadě 10.července 1895, za přítomnosti mnoha přátel a příznivců, obdržel výbor plnou moc k zakoupení. Přítomný starosta města Dr. Ohnsorg ve svém projevu všechny ujistil, že veřenost nahlíží na tento záměr se sympatiemi. Výbor byl zplnomocněn nákup uskutečnit, uzavírat smlouvy o půjčkách a hypotékách. Dne 28.listopadu 1895 před notářem K.Grundem uzavřel předseda spolku K.Eichler kupní smlouvu s dědicem Charlesem Turnerem a složil 25 tisíc zlatých. Spořitelna půjčila dvanáct, Ed. J. Weinmann deset tisíc, dalšími prostředky v začátcích pomohli mimo jiné I. Petschek, B. Wagnerová, Jos. Arnoldová a jiní.    Bylo třeba upravit vstup do restaurace, zavést vodu a osvětlení. Spolek zakoupil nábytek a na terase zřídil prostornou zasklenou terasu s výhledem do údolí řeky. Celkový vzhled parku si vzal na starost místní okrašlovací spolek. Krása kvetoucích keřů mu později přinesla uznání všech návštěvníků. Kromě vody byl do letní sezony 1896 zaveden plyn, telefon a bylo nahrazeno petrolejové osvětlení cesty moderním plynovým.

   Největším přáním obyvatel bylo vystavět novou restaurační budovu, která by se stala ozdobou města. Ze čtyř anonymních návrhů veřejné soutěže vypsané na projekt přestavby zvítělzil plán ústecké renomované firmy Alwina Köhlera. Spolek zřídil zvláštní peněžní fond oddělený od spolkových financí a vydal podílové listy v hodnotě sta zlatých.    Rozhodnutím spolku byla stará restaurace stržena. Rozpočet na novou stavbu činil 30 tisic zlatých. Základní kámen k nové nemovitosti byl položen 15. října 1896. Alwin Köhler věnoval zařízení "staroněmecké jizby", výrobce obkladů Rudolf Seiring "staroněmeckou pec".

   O velikonočním úterý uspořádaly manželky členů výboru slavnostní hostinu pro všechny, kdo na stavbě pracovali. Dne 7. října 1897 mohl být slavnostně položen poslední kámen v severní zdi haly.
Spodnímu patru uprostřed dominovala volně přístupná hala, klenbu hostinské místnosti nesly sloupy, zvlašť útulná byla "staroněmecká jizba". První poschodí zaujímal sál s přísálím a na obou stranách byly osmiúhlé dřevěné arkýře, jejichž vnější věžičky zdobily celou stavbu. Pokoje nejvrchnějšího podlaží sloužily jako turistická ubytovna. Severní stranu budovy ukončila vyhlídková věž se čtyřmi arkýři.

   Větruše se během let stala místem odpočinku a zábavy tisíců lildí. N upravené louce vystupovali zpěváci, cvičenci, konaly se slavnosti všech spolků a svazů, hrála se zde divadelní představení. Nejen při cestě lodí či vlakem se stala symbolem města a centrem spolkového i společenského života obyvatel Ústí nad Labem.


oválečné období
   Po roce 1945 se vrchu vrátil starý český název Větruše, který přešel i na restauraci. Ta žila dále společenským ruchem až do konce šedesátých let. Nicméně v období po druhé světové válce často měnila provozovatele, což se ukázalo být brzdou jejího dalšího fungování.

   Krátce po válce byl objekt jako němecý majetek konfiskován podle dekretu 108/45 a předán do národní správy. V prosinci roku 1950 byla stavba převedena pod Československou obec sokolskou v Praze, o tři roky později přešla pod správu Státního výboru pro tělesnou výchovu a sport. Další změna nastala ro roce 1954, kdy Větruši spravoval národní podnik Turista Praha. Zlomovým datem byl rok 1958 kdy dominanta přešla pod společnost Restaurace a jídelny Ústí nad Labem.

   Restaurace přistavěly zadní křídlo, které později sloužilo jako ubytovna zahraničních dělníků. Zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech byli na Větruši ubytováni Poláci, Vietnamci a Kubánci. Pradoxem je, že stavebně nejnovější křídlo začalo nejdříve chátrat. Navíc v důsledku několika zločinů spáchaných v blízkém okolí Větruše získala temnou nálepku a lidé ji už příliš nevyhledávali. Pro špatný technický stav a nedostatek peněz na opravy byl celý komplex v polovině osmdesátých let uzavřen.


o roce 1989
   Změny v politické i společenské situaci po roce 1989 se nevyhnuly ani Větruši. Začátkem devadesátých let měla radnice možnost zapsat objekt do historického majetku města. Nakonec však v roce 1992 byla Větruše prodána v malé privatizaci na 8,75 mil. korun soukromému zájemci.

Pdnikatel Petr Frydrych ji však zakrátko prodal, a tak se Větruše stala předmětem spekulace a nadále chátrala. Ústecká dominanta se ukázala být pro většinu majitelů příliš velkým soustem, obzvlášť v době, kdy baky postupně ztrácely ochotu půjčovat peníze na nákup podobných nemovitostí.

   "Černý Petr" zůstal v ruce posledního majitele firmy Gutzy, které nejenže se objekt nepodařilo prodat se ziskem, ale nepodařilo se prodat již notně zchátralou restauraci ani pod cenou.

   Dne 13. července roku 2000 vypukl na Větruši požár. Stavba tak přišla o sou dominantu - vyhlídkovou věž. Ta jako taková hrozila zřícením.
Po nešťastném požáru, který jakoby dokonal dílo zkázy, zesílil boj za záchranu ústecké dominanty, a to především ze strany občanů města a různých iniciativ. Imulsem ke změně statusu quo byla dražba, do které Větruši dal kvůli dluhům stávajícího majitele finanční úřad.

   V roce 2001 koupilo za 2milióny a 10tisíc korun město Ústí nad Labem s cílem zajistit, aby jí byl navrácen její bývalý lesk a opět se stala oblíbeným výletním místem nejen ústeckých obyvatel. První opravy objektu byly započaty koncem roku 2002.
Celkové nákldy rekonstrukce byly odhadnuty na 80 až 120 mil korun, což je pro město samotné částka nereálná ( obzvlášť v relativně krátké době po investici do Mariánského mostu ). Zastupitelé proto rozhodli, že město bude do rekonstrukce postupně investovat, ale především se bude snažit najít soukromého investora, který obnovu Větruše dovede do konce. Město si obšem ponechá mechanismy na kontrolu svých vynaložených investic. Na rekonstrukci také byla vyhlášena veřejná sbírka.

   Město Větruši přebíralo v opravdu neutěšeném stavu. Objekt chátral vlivem narušené střešní konstrukce, do budovy zatékalo, zdi a stropy byly promočeny a vystaveny povětrnostním vlivům, stavba byla bez oken a dveří. Většina podlah a dřevěných konstrukcí byla demontována, zařízení rozbité a veškeré instalace zničené.
   Jelikož byla Větruše volně přístupná komukoli, hrozilo zde i nemalé nebezpečí úrazu. Pokud by se s tímto stavem nezačalo v brzké době něco dělat, přišla by na řadu demolice objektu a byly by využity pouze základy a suterénní zdivo. Objekt se ukázal bez rozsáhlé rekonstrukce a statického zajištění naprosto nevyužitelný.

   Objekt Větruše není napojen na kanalizační řad, za přízemním přístavkem u západní strany půdorysu byl postaven septik se vsakem, který však není v současné době funkční. V ulici Na Větruši se nachází dešťová kanalizace s vyústěním do Labe za železnicním mostem. Stavba byla zásobována pitnou vodou, ale s ohledem na výškové osazení Větruše bylo nutné vodu do objektu čerpat. Ostatní inženýrské sítě nebyly v okolí budovy zjištěny, veškerá možná vedení byla demontována a rozkradena.

Zde tedy končí historie a začíná současnost Větruše.